Historie lodi

ThistlegormSS Thistlegorm (SS – Steam Ship tedy parní loď) je britská nákladní loď, která patřila společnosti Albyn Line Ltd.  Název lodi vznikl kombinací dvou slov: Thistle je skotský národní květ (Bodlák), který také měla v logu společnost Albyn Line. Gorm v keltštině znamená modrý. Lodí v sérii Thistle bylo osmnáct. Hmotnost 4898 tun, výtlak 9009 tun, délka 126,5 metrů, parní motor o síle 1850 koní, rychlost 10,5 uzlů. Loď vyšla z doku Thompson & Sons Ltd. v Sunerlandu 9. června 1940. Byla určena k transportu vojenského materiálu. Její stavbu částečně dotovala britská vláda, vzhledem k jejímu válečnému poslání. Byla vyzbrojená 4,7 palcovým protiletadlovým dělem a protiletadlovým kulometem 40mm.

Operace Křižák (Crusader)

Thistlegorm se účastnil tajné operace o krycím názvu „Operace Křižák“, která měla za cíl zásobování Britské VIII Armády operující v Egyptě a východní Libyi, vedené maršálem Bernardem Montgomerym. Lodě účastnící se operace pluly z Velké Británie okolo Afriky, protože Středozemní moře bylo kontrolováno německými a italskými vojsky.

Poslední plavba

V květnu roku 1941 Thistlegorm pod velením kapitána Williama Ellise s 39 člennou posádkou vyplul z Glasgow ve Skotsku na cestu do Alexandrie. Loď převážela vojenský materiál. Náklad lodi: munice, protitankové miny, karabiny - pušky typu "Lee Enfield MK III", motocykly BSA W-M20, Norton16 a Matchless G3L, nákladní automobily Bedford, Morris a Ford, přenosné generátory proudu, náhradní díly pro letadla a vojenské automobily, léky, terénní pneumatiky, gumové boty, dva opancéřované lehké tanky Universal Carrier MKII, dvě parní lokomotivy typu Stanier 8F s vagóny s uhlím a také se dvěma vagóny s cisternami na vodu. Po zastávce v Cape Town v Jihoafrické republice, kde byly doplněny zásoby paliva, jídla a vody, loď vyplula v konvoji 16 lodí na cestu přes Rudé moře. Před vplynutím do Suezského kanálu dostala loď rozkaz vyhodit kotvu poblíž útesu Sha'ab Ali. Přeplutí přes kanál záleželo na několika faktorech jako na letecké aktivitě nad kanálem nebo prioritě nákladu. K tomu ještě byl průchod kanálu blokován kolizí dvou lodí. To přimělo Thistlegorm čekat před kanálem celé dva týdny. Uprostřed noci v 0:35 dne 6. října 1941 dva bombardéry Heinkel HE111 od německé jednotky Kampfgeshwander KG 26 se základnou na Krétě zaútočily na kotvící loď. Bombardéry se vracely z neuskutečněné mise (cílem měla být loď Queen Marry s 1200 britskými vojáky na palubě) a vybraly si náhradní cíl. Útok zcela zaskočil posádku lodi, protože místo, na kterém kotvil, bylo označené jako bezpečné pro jednotky Aliance s názvem „Safe Anchorage F“. Loď trefily dvě dvoutunové bomby, které způsobily výbuch nákladu munice. Loď se rozlomila na dvě části a padla ke dnu do přibližně 30-metrové hloubky okolo 1:30 v noci. Kapitán i posádka byli zachráněni jednotkou HMS Carlisle, zahynulo 9 námořníků.

Odkrytí vraku

V květnu 1955 loď Jacka Cousteau Calipso po cestě do Indického oceánu vrak odkryla. První ponor na vraku uskutečňují Albert Falco, Frederic Dumas a Philipe Agostini. Poslední z nich natočil první film za užití filmové kamery pod vodou. Na vraku pořízené scény jsou součástí filmu Jacguese Cousteau a Luisa Malle „Svět ticha“ z roku 1955.
Teprve v květnu 1992 Roger Winters, kapitán lodi z Hurghady, veze první turisty na vrak. V roce 1994 BBC představuje dokumentární film „Voyage of the Thistlegorm". A tak se Thistlegorm stává nejpopulárnějším a nejzajímavějším vrakem v Rudém moři.
  

Thistlegorm - plán vraku
 

Jak se potápíme na vraku

Na vraku se obvykle dělají dva ponory. Na prvním ponoru obhlídneme vrak zvenčí a na druhém se vydáváme prozkoumat nákladové prostory. Kromě zajímavého nákladu a vybavení lodi, můžeme okolo vraku pozorovat též pestrý život, na přídi okolo cisteren se drží hejno netopírníků a občas připluje velká barakuda nebo napoleon, v nákladových prostorech zas můžeme potkat kanice, perutýny nebo hejna pruhatců. Vzhledem k místu, kde je loď potopena, mohou být silnější proudy, proto pro sestup i výstup používáme lana.
  
Podívejte se také na fotografie z vraků.
 

Autor textu/fotografií: Pavla Charousková