Historie lodi
Historie minolovek projektu 254 (typ T - 43 wg NATO) se v egyptské flotile začala roku 1956, kdy byly do Egypta vyslány 4 lodi z Baltické flotily. V roce 1962 za nimi cestuje následná várka 3 lodí. Takže v době započetí „Šestidenní války“ s Izraelem v červnu 1967 disponovala flotila loďmi - Charkieh, Dakhala, Sina, Assyut, Bahaira, Gharbia i Mina. Název vraku lodi by si někteří mohli dávat do souvislosti se slovem „mina“, ale v arabštině toto slovo označuje „přístav“. Všechny lodi byly pojmenované podle egyptských provincií. Udávané technické údaje: výtlak 569 tun, délka 70m, dva motory 9–D o celkové síle 2200 KM, maximální rychlost 14 uzlů, posádka 65 osob. Byly osazeny zbraněmi – 2 děla kal. 37mm, 4 podvojné kulomety wkm-y kal. 12,7mm. Ze všech 7 minolovek měla smůlu pouze poslední.
Potopení lodi
Zajímavé je, že sami egypťané mají dvě „absolutně pravdivé“ verze o potopení lodi. Podle jedné loď narazila na minu a podle druhé se potopila po zásahu raketou. Některé zdroje udávají, že se loď potopila v roce 1967, jiné že v roce 1970. Jinou verzí je, že uvnitř lodi došlo k výbuchu...
Historie potopení lodi je podle publikace Shipwrecks of the Egyptian Red Sea následující. 6. června 1967 byla loď, která se tehdy nacházela blízko Hurghády, atakována eskadrou izraelských letadel typu F–4 Phantom. Několik hodin loď odolávala útoku nepřítele, přičemž poškodila několik útočících letadel, které se museli spěšně vracet na svou základnu. Teprve až skončila zásoba munice, útočníkům se podařilo zasáhnout loď bombou. Jakmile agresoři usoudili, že zneškodnili nepřítele, otočili se proti novým cílům. Lodi se však podařilo uniknout fatálnímu poškození a udržela se na hladině. To však zanedlouho zaregistrovala nepřátelská letadla, útočící na cíle na břehu, a zasadila lodi smrtelný zásah další bombou. Loď klesla ke dnu do hloubky přibližně 32m jen několik desítek metrů od pobřeží Hurghady. Stala se tak oblíbeným a snadno dosažitelným místem pro vrakové ponory.
Jak se potápíme na vraku
Na vrak vyjíždíme lodí z našeho potápěčského centra. K lodi sestupujeme podél lana, které je navázané na zádi vraku hned vedle lodních šroubů. Loď leží na boku, zanořujeme se do maximální hloubky 30 metrů a plaveme směrem k přídi, po cestě nahlížíme do okének, prohlížíme si zbraně instalované na lodi a také výbavu pro výlov min. Na přídi se na chvíli zastavíme, je to nejživější část lodi. Mezi hejnem parmovců (glass fishes) loví perutými, v děrách se schovávají kanici, kotevní řetězy jsou hojně obrostlé měkkými korály, mezi kterými jsme oběvili i vějířníky. Trup je také bohatě obrostlý červenými houbami, které z lodi trčí jako palce a nezapomeneme ani nahlédnout do otvoru ke kotevnímu řetězu, kde žijí malé krevetky. Nyní již stoupáme do hloubky mírně přes 20 metrů, kde si prohlížíme díru po explozi, které poslala loď ke dnu, ale také kotvu a sonar. A pomalu se vracíme k výstupovému lanu, po cestě ještě možná narazíme na krokodýlí rybu nebo velkého čtverzubce...
Podívejte se také na fotografie z vraků.